Velký zelený dům přináší klid duši

Režisérka Štefánia Gorduličová vypráví o tom , jak život ve
venkovském domě změní hodnoty městského člověka Bratislavané zaplavují
venkov jako povodeň . Od počátku devadesátých let utíkají
z panelákových sídlišť a zakládají si rodinné domy v okolí hlavního
města. Jakoby chtěli ze sebe strhnout městský civilizační nános a vrhají se
se svými novými sídly do náruče nedávno ještě širých polí.
Měšťané mění venkovanů a venkované měšťanů .
Jsme svědky jakési kulturní revoluce , která mění způsob bydlení , ale
zejména celkový způsob života na venkově. tuto pozoruhodnou
společensko - přírodní změnu si všímá i dabingového režisérka Štefánia
Gorduličová . Do Alžbětina Účetního , osady s krásným romantickým názvem na
jižním okraji Bratislavy , se vystěhovala z bratislavské Petržalky před
13 lety . "Můj dům stál tehdy široko daleko opuštěný , jakoby vystrčený
z vesnice .
Dnes je všechno jinak . Jsem obklopena novými ulicemi , ale stále si užívám
klid , který mi přináší pohodlný velký dům ak němu přiléhající
zahrada , " vypráví režisérka . Gorduličovej domu dali místní přiléhavou
přezdívku - " ten anglický , obrostlý psím vínem " . www.pokoj-detsky.cz opravdu stihl už porůst téměř celé průčelí av horkém
jižním létě příjemně ochlazováno dům . Zelený dům jakoby z dálky říkal : zde
bývá člověk , který má rád přírodu .
Režisérčina sídlo , ano dům na 24 - arů pozemku si už může dovolit
takové označení , je jiný než developery masově produkované konfekční
domky a zahrady . Ten největší rozdíl spočívá v oplocení -
o soukromí majitelky se nestará žádný " cerberus " z betonu , ale živý
přírodní plot . Vlastně to ani není typický plot , ale místy dvoj -
třímetrová bariéra ze stromů a okrasných keřů , které lemují
pozemek .
Téměř vždy zelená , i přes zimu barevná přírodní stěna se stará
o dobrou mikroklima . Ve větru šumí břízy , borovice , túje . Všechny stromy a
rostliny vesměs se směšujíc aromatizují vzduch omamným koktejlem .
Z trávy vykukují na jaře tulipány , pak rozkvetou a zavoní šeříky ,
později čajové růže , a , samozřejmě , tento plot plný ptačích hnízd i
vesele zpívá , občas se hádá , ale hlavně čistí unavenou lidskou duši . jaká
je tato zahrada ? Přírodní , ležérní , pohodlná a přece pro pracovitého
člověka , i když režisérka říká , že nechává rostliny žít svým
životem . "Jsem instinktivní člověk , dávám všec
ému přirozený chod věcí , iv zahradě , " podotkne Štefánia
Gorduličová . V zadní části zahrady roste deset meruněk . letos
dají velmi dobrou úrodu , ovocnářů obešli jarní mrazy , a tak režisérka
může ve velkém zavařovat . Nejen meruňky , ale i šipky , a to je pěkně
prplavá robota . " Nikdy předtím jsem nezavárala , a teď , světe div se ,
zavaří . Baví mě to . Ale když chce někdo z přátel meruňky , tak ať si
jejich přijde naoberať , ovoce si třeba zasloužit , pak lépe chutná , "
říká režisérka .
Život v domě byl pro ni od začátku jedno velké dobrodružství . " Začalo
se tím , že jsem nevěděla , za co dům koupím .
Měla jsem na účtu jen deset tisíc korun , ale zároveň obrovskou touha
bydlet ve vlastním domě . " Rozhodovala se rychle . Vzpomíná , že v ní
jednoduše zapracovali instinkty . Vyrostla v Levicích v rodinném domě a
bydlení v petržalském paneláku nikdy nepřišla na chuť . bez váhání
prodala petržalský byt , chalupu na myjavských Kopanice , vzala si
půjčku a splnila si sen o domě se zahradou .
" Zprvu jsem se tady bála , dům jsem koupila sice nový , ale majitele krátce
předtím zcela vykradli - novostavbu orabovali o radiátory , baterie ,
okna . Ale inteligentně - nestrhali závity , takže vše šlo opravit
poměrně jednoduše , " vzpomíná s humorem Gorduličová . Nebylo jí tu vždy do
smíchu . Krátce po nastěhování se nad ránem objevovaly kolem domu podivné
individua . " Neváhala jsem a získala zbrojní pas , " říká rozhodná žena .
Musí být taková .
Je dvakrát rozvedená , bývá sama , syn od devatenácti let žije samostatně
ve městě. Režisérka miluje svůj dům . Dabing , to je sladění herců a jejich
hlasů a od režiséra vyžaduje úžasnou koncentraci.
"Když přijdu domů , pozvolna zde nabírám síly , dělám něco úplně
jiné . Například s traktůrek sekáme trávník . Nebo zdánlivě nedělám nic ,
pouze čtu celé hodiny na lehátku v zahradě . Jindy ke mně přijdou
přátelé av besídce grilujeme , povídáme si . Užíváme si život . "
Život na vesnici městského člověka mění.
" Až tady jsem zjistila , že nedělám nic normálně , pořád jsem se kdesi
spěchala , šla jsem rychlé , pracovala jsem rychlé. Ale prifrčal autem do
vesnice a Bačík se pomaličku a důstojně přesouvá středem cesty na kole .
Jakoby mi říkal : Kam se spěcháš , já jsem tady doma . Zpomal , přizpůsob se .
A tak jsem všestranně zpomalila - na svůj prospěch . "
Text : Jozef Sedlák
Foto : Ivan Majerský